Květen 2013

Citáty...

13. května 2013 v 15:50 | Maggie |  Jiné...
Smích sice rány nevyléčí, ale dokáže udržet útrapy pod pokličkou, aby člověku neužíraly duši.

Už jsem se spálila tolikrát, že se i studené plotny bojím dotknout.

Ďábelský plán musí být promyšlen tak, aby i ďáblova laskavost byla v jeho prospěch.

Je lepší řešit nedůležité věci, protože když se nevyřeší nebo se něco pokazí, tak se nic nestane.

Radši se budu smát s přáteli, než se trápit s láskou.

Všechno jsem psala já :)

Fenrix, sokol vychován drakem - 6. Pomoc přátelům

13. května 2013 v 15:44 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Pomoc přátelům
Fenrix stále rostl a sílil, až došlo na den, kdy dospěl. Z toho by se mohlo snadno usuzovat, že Emos zestárl, jenže tomu tak nebylo. Emos byl drak, takže ho stáří sice čekalo, ale až za mnoho let.
Jedno slunné odpolede, když se Emos Fenrixem prolétávali nad vrcholky hor, Fenrix zahlédl dole pod horami obrovský houf pochodujících lidí.
Slétl níž a poznal, že je to ozbrojené vojsko a táhne k elfí vesnici u pobřeží. Emos okamžitě zjistil, že je jich mnohem víc než elfů a jestli se dostanou k vesnici, elfové zemřou do jednoho.
Fenrix neváhal a rozlétl se nejvyšší rychlostí do elfí vesnice je všechny varovat. S Emosem je často navštěvovali, takže cestu dokonale znal.
Emos za ním několikrát volal, ale pak se rozhodl odlákat vojáky, aby nespatřili Fenrixe a svými puškami ho nesmetli z oblohy. Jakmile se přiblížil, začali se lidi rozprchávat a pár statečných i útočit. Emos si už myslel, že je dostatečně zabavil, když uslyšel výstřel směrem k obloze.
To v něm probudilo zuřivost. Pustil se do vojáků a ti jen zmateně padali k zemi jeden za druhým a nebo s vřískotem utekli.
Fenrixe rána pouze škrábla, ale i tak se mu špatně letělo a tekla mu krev. Ve vesnici padl Lerosovi přímo do náruče.
"Blíží se vojáci," zaskřehotal zkomolenou dračí řečí, kterou ho Emos od mala učil. Avšak i přes ptačí přízvuk mu Leros dobře rozuměl, předal ho lékařům a vyhlásil poplach.
Všichni, co mohli bojovat navlékli zbroj, vzali meč, luk, šavli či oštěp a vydali se směrem, který Fenriy ještě stihl Lerosovi sdělit.
Emos už pomalu upadal, když se objevili elfové. Pobili zbylé vojáky a potom společně s Emosem dorazili do vesnice, kde ho ošetřii. Emos se nemohl dočkat až uvidí Fenrixe opravdu živého. A dočkal se.
Když se oba uzdravili, usadili se zase v horách a vždy, když elfové potřebovali pomoc, byli jim na blízku.
A tak končí legenda o draku Emosovi, sokolu Fenrixovi a jejich činnech.
Konec

Fenrix, sokol vychován drakem - 5. Sokolí hnízdo

13. května 2013 v 15:43 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Sokolí hnízdo
Protože měl Emos rád skály, neletěl daleko a usadil se v elfích horách. Možná byste čekali, že bude chtít Emos pomstu, sám o tom uvažoval, jenže Emos nebyl pomstichtivý drak. Navíc věděl, že by proti lidským střelám neměl šanci.
Rohodl se, že zůstane zde v horách a občas zaletí k moři ulovit si nějakou rybu. Jak se tak toulal horami, spatřil před sebou malé vejce. Bylo mu divné, jak se vejce dostalo na zem a tak pohlédl vzhůru, jestli neuvidí hnízdo. Uviděl. Opatrně vzal vejce o tlamy, mávl křídly a pomalu vejce uložil do prázdného hnízda. Nechtěl, aby kdokoli zažil to, co on.
Pak odletěl.
Druhý den neměl Emos co na práci a tak se rozhodl, že navštíví to vejce, které včera zachránil. Určitě tam bude i jeho matka, a tak alespoň zjistí, o jaký druh se jedná. Když už byl skoro v cíli, přistál a snažil se pohybovat co nejtišeji, aby matku nevyplašil. Bylo mu to málo platné, protože hnízdo bylo stejně opuštěné jako včera a vejce bylo stále na stejném místě jako předešlý den. Emos chodil hnízdo navštěvovat několikrát denně a pokaždé uviděl to, co první den, až jednou...
Jednoho rána šel Emos zase navštívit vejce, i když už měl obrázek toho, co tam uvidí. K jeho velkému překvapení i radosti tam spatřil něco nečekaného. Malého čerstvě vylíhnutého sokola, řvoucího hlady. V tu chvíli Emosovi stačil jedinný pohled po sokolových očí a věděl, že se o toho nešťastníka postará. Emos ztratil mládě, on zas rodiče.
A jak Emos řekl, tak učinil. Přijal sokola za své mládě, pojmenoval ho Fenrix a staral se o něj, jako o vlastního. Když Fenrix povyrostl, Emos ho naučil lovit holuby, koroptve i jiné menší ptactvo. Fenrixovi to šlo, neboť uměl létat snad nejrychleji ze všech sokolů na světě. A tak pomalu vyrůstal hrdina, jen o tom ještě nikdo nevědel.

Fenrix, sokol vychován drakem - 4. Elfové

13. května 2013 v 15:42 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Elfové
Ten večer na pobřeží země elfů přistál - nebo spíš spadl - drak. Okamžitě ztratil vědomí a elfové ho z hlubokého spánku nemohli probrat. Vypadal nešťastně, ublíženě a zoufale, jeho výraz ve tváři vše prozradil. Elfové se rozhodli ho opatrovat.
Přikrývali ho ručně tkanými dekami, jejichž tajemství znají jen elfové, nosili mu mísy s vodou, kterou ve spánku nevědomky za jejich pomoci polykal, a také uzené ryby, kdyby se náhodou probudil a oni byli pryč. Drak se však neprobouzel, ani se nepohnul, ale elfové se o něj starali dál. I když byl stále v bezvědomí, elfové si ho zamilovali a láskyplně o něj pečovali.
K ránu dostal drak horečku. Elfové mu dávali studené obklady a studenou vodu k pití, dokud se jim nepodařilo horečku srazit. Bylo to pro ně dost náročné - šplhat po spícím drakovi, jehož tělo je celé pokryto šedomodrými ostrými šupinami, to není žádná sranda, navíc když to pak opakujete každých pár minut.
Právě poslední obklad draka probudil. Elfové trochu vyděšeně a zároveň i radostně, že drak žije, couvali a čekali, co se bude dít dál.
Emos se probral. Byla mu trochu zima a příčinou toho byly jemné mokré látky, jež pokrývaly jeho záda, nohy, ocas i hlavu. Otevřel oči a zvedl hlavu, ve stejném okamžiku zaslechl jakýsy povyk podobný lidské řeči. Vzpomínka na ta stvoření ho rozzuřila. Rychle vyskočil a setřásl ze sebe mokré látky.
Podíval se před sebe a uviděl stvoření podobná lidem. Ale nebyli to lidé, hned na první pohled mu něco říkalo, že to lidé nejsou. Neměli zbraně, ani se nepohnuli a upřeně Emose sledovali. Emos se posadil, natáhl krk a trochu sklonil hlavu, aby si tyhle "nelidi" lépe prohlédl - a hned viděl několik rozdílů mezi těmito a lidmi. Tito byli poněkud vyšší, světlejší pleti, možná i do světle šedé. Měli delší vlasy než lidé, všichni alespoň do pasu a to buď stříbrné nebo havraní černé barvy. Když hodně zaostřil, uviděl, že jejich obočí je téměř rovné. Oblečení měli taky jiné. Narozdíl od lidského nebylo tak výrazné a nějakým způsobem ladilo s okolní přírodou.
Emos se k nim přiblížil ještě víc a oni kupodivu zůstali stát a ani se nehnuli. Byllo mu jasné, že to jsou elfové, ale přece jen se chtěl přesvědčit ještě posledním elfím znakem. Pořádně zaostřil a uviděl, jak elfům na hlavě mezi vlasy vykukují špičaté uši. Byl přesvědčen. Jsou to elfové. Jeho zorničky se rozšířili, rozhodl se jim důveřovat. V tom si všiml ryb pod sebou a najednou si uvědomil, že má hlad.
"Jen si dej, ty jsou jen pro tebe," promluvila jazykem elfů starší žena stojící v první řadě, když si všimla, že Emosůc zrak spočinul na hromadě ryb. Emos na ni pohlédl, usmívala se. Pak už dál neotálel a pustil se do jídla. Když se dostatečně najedl, lehl si a sledoval hrstku elfů stojící před ním. Jeden z nich vystoupil před něj, pak se otočil čelem ke svým druhům a pravil: "Jsem přesvědčen o tom, že nám rozumí. Já zase rozumím dračí řeči. Dorozumím se s ním a zjistím potřebné informace."
Hmm, to zrovna, pomyslel si Emoc a upřel zrak na toho chytrého černovlasého mladíka a stejně jako ostatní elfové čekal, co z něj vypadne za moudra. Mladý elf se otočil a pohléhl mu do očí.
"Buď zdráv, velký draku," spustil elf, a kdyby Emos měl obočí, vyletělo by mu do oblak. "Jmenuji se Leros. Jak se jmenuješ ty?" Emos na něj pohlédl se zkoumavým výrazem. "Jasně, je to jako ten čaj, ale prosím, odpověz mi na otázku," řekl a nápadně gestikuoval rukama.
"Emos," zavrčel Emos v dračí řeči, která se v podstatě skládala jen z chrčení, vrčení a frkání.
"Jmenuje se Emos," zopakoval Leros k davu, který okamžitě užasle vydal hlasité "Óóó..." .
Ty bláho, je dobrej, pomyslel Emos uznale, ale rozhodl se, že si Lerose ještě vyzkouší, jenže to už mladík zase mlel tou svou přespisovnělou a přezřetelnou elfštinou, jako by si snad myslel, že kdyby mluvil normálně, Emos by mu nerozuměl.
"Jak nádherné jméno," snažil se zalichotit. Emos to však vzal trochu sarkasticky a tak se rozhodl mu to trochu oplatit.
"Ó, tvoje též. Jaké máš příjmení? Pickwick, Milford nebo snad Zlatý šálek?" poškleboval se. Leros na něj vrhl ublížený pohled.
"Teekaanne, ale to sm teď nepatří!" Emos se uchechtl a skoro si neuvědomil, že konečně na chvilku nemyslel na rozbité vejce. Leros se na něj zašklebil.
"Ha, ha, ha. Jak vtipné," pronesl pobouřeně. Emos zavrčel a Leros se okamžitě stáhl. Tohle je výhoda, když jste drak - zavrčíte a hned vás respektují. Emos však zvážněl, jelikož se mu do jeho mysli vkradla vzpomínka na proradné lidi, kteří mu zničili jedinného potomka.
Leros si změny jeho výrazu očividně všiml a přistoupil o krok blíž. Než však zase začal mluvit Emos ho předběhl.
"Jsem vděčný za vaše služby, ale bohužel vás musím opustit. Kdybyste někdy měli problémy s lidmi, dejte mi vědět a já vám rád pomohu ty ničemy přemoct. Vzkaž to svým přátelům." A po těch slovech mávl křídly, vznesl se do výše a pomalu se elfům ztrácel z dohledu.

Fenrix, sokol vychován drakem - 3. Následky

13. května 2013 v 15:42 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Následky
Emos se probudil. Ležel v mělké kalné vodě, kolem nebylo nic než temnota a skály. Jsem mrtvý? pomyslel si. Podíval se nahoru nad sebe, viděl jen tmu. Když se však pořádně zadíval, uviděl slabě zářící hvězdy.
Začal mávat křídly a hrabat nohama. Postupně se vyškrábal až na vrchol propasti, kde sebou praštil o zem a snažil se vzpamatovat. Co se stalo? Pamatoval si jen pušky lidí. Dostal ránu. Podíval se na bok, kam ho strefili. Ale místo krvavé rány spatřil jen v kůži zapíchnutou barevnou šipku.
Zvláštní, pomyslel si. Najednou mu blesklo hlavou - vejce! Ještě malátný letěl a letěl do jeskyně, kde svého potomka ukryl. V jeskyni ho však nenašel. Hledal všude možně, ale nikde po něm ani stopy. Vydal se do okolí. Nikde nic. Už si začínal zoufat, že ho ti proradní lidé odnesli, když u strmého skalnatého srázu zahlédl něco třpytivě modrého. Přistoupil blíž a uviděl safírové úlomky skořápky odrážející krutou skutečnost v drobných kapkách rosy, jež se pomalu začali na zemi mísit s Emosovými slzami.
Jeho život pro něj absolutně ztratil smysl. Nevěděl, co si počne. Jak se to mohlo stát? ptal se sám sebe. Také si však na svou otázku dokázal odpovědět. Lidská rasa je zvídavá, určitě si vejce chtěli odnést, a pak draka ochočit, stejně jako to už udělali s jinými zvířaty. Na srázu však ztratili rovnováhu a vejce upustili. Ó, jak jsou tihle tvorové pošetilí, vůbec si nezaslouží existovat!
Emos pomalu přecházel od smutku a žalu ke hněvu a vzteku. Zahrabal skořápky do země a položil na jejich místo kámen, drobné větvičky a podzimem zbarvené listí. Pak prudce mávl křídly a vznesl se - už nechtěl na tom prokletém místě zůstávat ani minutu. Letěl, co mu síly stačily a stále více se vzdaloval od skalnatého ostrova. A za chvíli neviděl nic než moře odrážející třpytivé a zářící hvězdy na temném nebi.
Letěl celou noc, celé ráno i odpoledne, až nakonec spatřil pevnou zemi. Přistál, praštil sebou o zem vyčerpáním a ztratil vědomí.

Fenrix, sokol vychován drakem - 2. Lidé

13. května 2013 v 15:41 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Lidé
Bylo zataženo. Slunce matně prosvítalo mezi mraky a vypadalo to na déšť. Emos chtěl i s vejcetem odletět do jejich jeskyně, když zaslechl podivné zvuky od moře. Schoval vejce a šel se tam podívat.
Uviděl obrovská bílá plavidla na hladině, jak vydávají neskutečně hlasitý, vrčivý a hlavně otravný zvuk.
Emos nevěděl jestli se skrýt nebo na ně zaútočit, a tak je jen pozoroval a usoudil, že lepší bude rozhodnout se pak. Když plavidla dorazila ke břehu, Emos nemohl uvěřit vlastní očím. Vycházeli z nich lidé. Myslel teď jen na jediné - musí je vyhnat a tím ochránit vejce.
Sletěl ze skály, párkrát mávl křídly a přistál přesně před první řadou lidí a zařval. Lídé začali zděšeně poskakovat jeden kolem druhého, ale pak pak se trochu vzchopili a zvedali ruce nad hlavu.
Emos se tomu v duchu zasmál, poněvadž mu všichni s rukama vzhůru připadali dost legrační, ale stále byl ve střehu, protože přecejen znal lidi dost dobře na to, aby věděl, že mají v rukávu vždycky nějakou lest. A jak tak koukal, rukávy měvi všichni.
Jeden z lidí se k Emosovi se stále zvednutýma rukama začal pomalu přibližovat. Nejspíš čekal, že Emos bude couvat, neboť ho velice překvapilo Emosovo naštvané zavrčení. Rychle zacouval zpátky a začal si s ostatními něco šeptat.
Nejspíš se báli, že by jim Emos mohl rozumět, jelikož takového tvora ještě neviděli. Jejich obavy byly naplněny. Emos jim rozuměl. Emos vlastně rozuměl téměř všem jazykům - jak lidským, tak zvířecím - ale neuměl jimi mluvit.
Ze změti lidských hlásků vyrozuměl pouze to, že lidé nemají nejmenší tušení co je zač a pak něco o laboratoř. Emos však nevěděl, co to je laboratoř, ale nic dobrého si od toho nesliboval.
Najednou ho lidé obklíčili a než se nadál, byli u něj. Emos zařval a vznesl se. Lidé vytáhli pušky. Ty dobře znal. Když s Allou prchali ze starého domova, byli zrovna nad mořem a Alla několik ran dostala. Když dorazili do nového domu, Alla snesla vejce, ale za pár dní zemřela.
Emos se snažil uletět. Letěl, jen aby a nedostal ránu a mohl ochránit vejce. Vejce! Najednou si uvědomil, že letí směrem k jeskyni, ve které vejce schoval. Okamžitě změnil směr, ale už bylo pozdě. Lidé se rozdělili, polovina mířila za ním a polovina do jeskyně.
Chtěl se vrátit, ale najednou ho něco bodlo do boku a rázem mu pomalu ochablo celé tělo. Nakonec ztratil vědomí a zřítil se do propasti.

Fenrix, sokol vychován drakem - 1. Úvod: Madrapos

13. května 2013 v 15:40 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Úvod: Madrapos
Kdysy před dávnými časy se na vzdálené planetě Madrapos převládající druh Draferů (drakům s ptačím zabákem a bez nohou) rozhodl, že vyšle dobrovolníky na jiné neznámé planety, aby je prozkoumali.
Všichni se vrátili, až na jednu skupinu, která se vydala na planetu Zemi. Zůstali tam dlouhou dobu a postupně se vyvíjeli - narostli jim čtyři nohy, zvětšila se jim křídla a zobák se jim pomalu měnil v zubatou tlamu, i když po něm nějaké známky zůstali.
Stále více se podobali drakům, až jim tak všichni říkali a nakonec se tak nazývali i ona sami.
Přesto si však příběh o Madraposu vypravovali dál a dál, pak svým dětem a ty zase svým a tak dále. Žili po dlouhou velice dlouhou dobu, ale dnes už žil jen jeden - Emos.
Emos byl tak ve středním věku draka a byl celkem divoká osobnost. Pořád někde létal a bylo mu jedno, kde a kdy a taky to, že když přistával, tak svými křídly pokácel několik stromů.
Bydlel na opuštěném ostrově od té doby, co ho lidé vyhnali z jeho starého domova. To měl ještě svou družku Allu. Teď mu po ní však zbylo jen safírově modré vejce. Také míval takovou barvu. Ale jak postupně dospíval a pak i stárl, dostali jeho šupiny našedlý nádech.
To vejce bylo to jediné co měl. Za pár týdnů se mělo vyklubat. Emos se nemohl dočkat. Už byl sám dost dlouho. On a vejce byli na této planetě poslední svého druhu. Kdyby se vejci něco stalo, Emose by to zničilo.
Chránil vejce jak mohl i nemohl a jeho práce se mu vyplácela. Vejce bylo krásně lesklé bez jediného škrábnutí a vypadalo jako z výstavní skříně. To se ale brzy mohlo změnit. A Emos to nevědel.

Život černého kocoura - 3.Elfík a Micka

13. května 2013 v 15:39 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Elfík a Micka
Jednoho dne se v Brikýskově dokonalém světě objevil malý pes, lépe řečeno štěně. Kde se vzalo tu se vzalo, rozběhlo se a začalo Brikčovi kousat uši.
Tím se jeho úžasný svět rozpadl na tisíc kousků. Zasyčel, naježil se a utekl na nejbližší strom. Psisko na něj stále štěkalo a upíralo ta svá kouzelná očka.
Druhý den Brikča doufal, že ho už neuvidí, ale jak šel den za dnem, štěně tam bylo pořád a stalo se mazlíčkem číslo jedna.
Ty dny Brikča trávil sám, do domu chodil jen jednou za den, jinak celé dny trávil venku z dohledu všech, co ho znali a hlavně štěněte, slyšícího na jméno Elfík.
Takhle to trvalo několik měsíců a Brikča si na to pomalu zvykl, i když občas když se prali, si říkal, že už to nemůže být horší. Mýlil se.
Jednou, když zase přijela Hana, přivezla s sebou i malé kotě, kterému říkali Micka. Brikýsek mourovatou kuličku sledoval jako sokol a netrpělivě čekal, až si ji Hana zase odveze.
Jenomže Hana odjela sama, a vtom mu to docvaklo. S kotětem to bylo snad ještě horší než s Elfíkem, i ten se s Mickou rval. Když se pak jedno ráno do sebe pustili všichni tři, vypadalo to, že zboří dům.
Brikča byl na jednu stranu rád, že se ti dva zabývali sebou a jeho nechali být, ale štalo ho, že se po něm Micka opičí. Všude za ním chodila, chtěla jeho jídlo, dokonce s ním chodila i pít z bazénu, což se jí jednoho dne bohužel vymstilo.
Hana s Annou ji našli v bazénu, ztuhlou a nehybnou. Babi ji vyndala a zatím položila na hromadu větví.
I když to nikdo neviděl, večer přišel Brikča k Micinčině tělu a popřál jí šťastnou cestu do nebe. Až teď si dokázal přiznat, že ji měl vlastně rád.

Život černého kocoura - 2.Nový domov

13. května 2013 v 15:38 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Nový domov
Kotě rostlo, až nakonec vyrostlo a přestěhovalo se k Anně. Všichni si mysleli, že kotě je kočka, a tak dostalo jméno Briketa, což se později zkomolilo na Brikča.
Ale jak čas plynul, tak zjistili, že je to kocour. Takže se z Brikety stal Brikýsek. Brikča byl zápasník už od mala a tak se nikdo nedivil, že když se s Vořeškou rvali u jídla, přestože měli každý svou misku, Brikýsek vždy vyhrál a Vořeška se najedla až později.
Neměla ho ráda. Syčela na něj, když se opovážil přiblížit a neváhala po něm seknout drápy.
Takhle to trvalo pár měsíců, ale nakonec si zvykli a snažili se nelézt si na nervy. Nic jiného jim taky nezbylo.
Léto uběhlo jako voda a než se nadáli byl tu listopad. Pak se však Anna s mamkou i Brikýskem odstěhoali o ulici výš. Také Vořešku vzali s sebou, ale pokaždé se vrátila ke starému domu a tak jí tam babi nosila jídlo.
Brikýsek byl tedy jediné zvíře v domě a docela se mu to zamlouvalo. Celý den se mohl v klidu válet a spát, jíst a všechno, kdy se mu zachtělo a nemusel se na nikoho ohlížet, před nikým utíkat, s nikým se dělit.
Mohl přebíhat z domu na zahradu a ze zahrady do domu, kdy chtěl, protože mu nechávali otevřené okno.
Žil si jako v ráji, ale to se jednoho dne úplně změnilo.

Život černého kocoura - 1. Květnový zázrak

13. května 2013 v 15:37 | Maggie |  Pohádky na dobrodružnou noc
Květnový zázrak
Takže, byl květen. A téměř všechno kvetlo. Dokonce i dětské radosti. Proč? Jejich prarodiče měli o kočku navíc.
Nejstarší byla Micka, bylo jí už asi patnáct let, byla bílá, hodně pelíchala a měla divnou skvrnu v jinak krásně zlatavě žlutém oku.
Pak tu byla její dcera Káča, nebo také Kačenka. Právě ona dnes měla koťátko. Měla nádhernou černou srst, která v létě dostala zrzavý nádech a zimě zase pěkně zhoustla, takže Káča vypadala jako napůl perská.
A nakonec Mourek, její syn. Měl hustou mourovatou srst, o kterou se zrovna nestaral a tak trochu vypadal jako kočka z ulice.
No a to koťátko? Celá maminka. Bylo roztomilé, hravé a malinké. Ale co sním? Babi s dědou už další kočku nechtěli. Vždyť měli ještě psa Žaryka, andulku Emu, slepice, králíky a ve skleníku se jim zabydlela žába.
Dvě vnučky, Hana a o čtyři roky mladší Anna, by si koťátko hned vzali. Hanina maminka však měla alergii na chlupy a navíc bydlela v bytě. Zato Anna bydlela pár kroků od babičky v rodinném domku.
Když její maminka přišla na návštěvu, koťátko si zamilovala a tak souhlasila, že až povyroste, tak si ho vezmou.
Měli sice mourovatou kočku jménem Vořeška, ale ta po smrti jejich staré kočky Micky byla jako tělo bez duše a tak by ji koťátko snad mohlo rozveselit. Navíc to byla jeho o dost starší sestra.
Všichni byli rádi, že koťátko nemusí do útulku. Jen se muselo trochu chránit před Žarykem, protože to byl tak trochu blázen, tak aby koťátku nějak neublížil.
Koťátko rychle rostlo, sílilo a běhalo. A jak běhalo! Bylo jako černá přízemní raketa a nikdo se mu nesměl připlést do cesty.
Dlouho si lámali hlavy nad jménem, ale žádné nebylo dost dobré. Holky byli pro jméno Safira, díky jeho modrým očím. Annina maminka chtěla Čertici. Také padlo jméno Micka, ale to se pro černou kočku moc nehodilo.
Ale když kočička povyrostla, čekalo na všechny malé překvapení, po kterém byly všechny jejich dohady o kočičím jméně zbytečné.